| Poslední vzepětí |
| Napsal uživatel Gorre |
| Neděle, 11 Leden 2009 08:36 |
|
"Měli jste někdy takový pocit, že celý svůj život děláte něco proti své vůli?" "Že jste otrokem kruté nepřízně, či nějakého krutého loutkáře, který tahá za vaše nitky jinak, nežli by jste chtěli?" "Pokud si tohle vše uvědomujete, tak není pozdě s tím něco udělat." "Je mi 46 let a tohle je můj poslední velký zápas. Celou moji kariéru vedl loutkář. Směšné na tom je, že nikdy jsem neviděl jeho tvář, jen jeho peníze."  "V životě jsem neuměl nic pořádně. Byl jsem jen další jedinec z mnoha co nevyčníval z šedého zástupu lidí. Život se se mnou nemazlil a udílel mi jednu ránu za druhou. Už mě nebavilo jen přijímat a začal jsem rozdávat... rozdávat v rámci svých možností, měl jsem jen holé ruce a ty, jak se ukázalo postačily.""Našel jsem v tom nový smysl svého života... box... jen tři písmenka a přeci znamenající celý můj život." "Úspěch se dostavil brzo a jak se dalo čekat... zatemnil můj rozum, protože použil své nejlepší zbraně... peníze, slávu, sex a to hlavní, mylnou představu nezávislosti." "Nalepili se na mě lidé, kteří chtěli být jen v hledáčku foťáků. Celebrity, co si více jistili svou popularitu. A ze tmy vystoupily i lidské hyeny, čekajíc na čerstvou mršinu." "Podlehl jsem a co mě mrzí, že tak snadno a bez boje. Snažím se teď utěšovat tím, že jsem v životě nic neměl, tak proto snad. Uvnitř však vím, že je to jen chabá útěcha." "Moje výhry a prohry řídil někdo jiný, nežli moje fyzická kondice a odhodlaní bojovat. Byl jsem spíše hercem na divadelním jevišti nikdy se neopakujícího představení." "Až časem jsem začínal chápat ubohost svého jednání. Potlačil jsem sebe sama a namísto toho jsem se stal lacinou děvkou pro potěšení a výdělek." "To prozření byl ten nejtvrdší úder co jsem kdy v životě schytal. Nevěděl jsem jak tu ránu oplatit, byl jsem zahnán do kouta a čekal na finální ránu... ta však nepřišla a já se jen stále kroutil v tom koutě... celých 26 let." "Ale já už nebudu čekat a bát se... vždyť je to samé jak na začátku.. Mám jen holé ruce a ty stačily, tak proč by to nemohlo vyjít znovu?" Jasně bílý obvaz se mi bolestivě zařízl do zápěstí, ta bolest byla tak uklidňující a zároveň povzbuzující, uvědomil jsem si, že můj dech je příliš rychlý, začal jsem dýchat pomaleji a díky tomu se můj srdeční tep zase zpomalil. Zavírám oči a zakláním hlavu, pomalu zakroužím hlavou, křupavý zvuk vydávající krční páteře jasně naznačuje, že již nejsem nejmladší. Vše je proti mě, dokonce i mé tělo. Vrzavý zvuk lítacích dveří a závan ledového vzduchu mi prozradil nově příchozího do šaten. Stále mám zavřené oči a přeci vím kdo to je. Ta ostrá a nepříjemná vůně doutníku dráždí mé plíce. Potlačím zakašlání a pomalu otvírám své oči... jen abych spatřil tu nepříjemnou tvář. "No zdá se, že jsi ve formě, to rád vidím" vyfoukl další oblak hustého dýmu. "Nikdy mi nebylo lépe" snažím se o co nejlhostejnější intonaci. "Dobře, moc dobře" kapesníkem si otřel zpocené čelo, "když se budeš řídit instrukcemi, tak se na tvé konto přičte 300 000 dolarů, to je krásná částka vzhledem k tomu, že utržíš ještě 150 000 za zápas", kapesníkem začal leštit zlatou zakulacenou rukojeť své hole. "Jste štědrý jako vždy" tentokrát neskrývám ironii. Kapesník mizí v klopě saka: "jsi už starý. Tohle je tvůj poslední zápas, tak si nepokaž důchod..." nevidím jeho pohled, protože je skryt za slunečními brýlemi, ale cítím ho. Cítím jak se provrtává do hlavy. Vstávám a nepříjemný pohled se dostává na úroveň mé hrudi. "Zato si koupím spousty papučí" suše odpovím a projdu kolem otáčející se plešaté hlavy. Za zády se mi rozlehne silný hlas "nezapomeň, v šestém kole jdeš dolů, jasný?!" Neodpovídám a pomalu kráčím dlouhou bílou chodbou se žlutými šipkami na stěnách, ukazující směr do středu arény. Ostré záblesky fotoaparátů mi vypalují zrak. Hlasitý potlesk a rušivý hlas promotéra mě už nedokáže rozhodit. Naučeným způsobem zvedám ruce nad hlavu a tím zvedám hlasitost ruchu o oktávu výš. Dolehne na mě teplo vyprodukované spoustou lidských těl. V jeden nepatrný okamžik zahlédnu malého chlapce držící můj plakát... a vykouzlím úsměv... ta dětská naivita. Když podlézám ringové provazy, uslyším své jméno, zní mi tak cize, je to jen velká faleš, stejně jako ten vlažný potlesk, který následoval. Svůj pohled směřuji na opačný roh a začínám rozpohybovávat své stehenní svaly malými poskoky na místě. "A konečně vyzyvatel... 28 let, Sleduji jeho pohled, zračí s v něm klid. Přistupuje blíž do středu, vydávám se tím směrem též. Rutinní záležitost ohledně férovosti zápasu a dovolených věcí z úst rozhodčího nevnímám, stále sleduji svého protivníka. "Dobrá tedy, pozdravte se a můžeme začít" ukončil svou řeč rozhodčí. "Dej do toho všechno, šesté kolo nebude" procedil jsem skrze zuby a důraz věty je doprovázen silným nárazem mých rukavic o jeho nastavené. Jeho oči znejistěly, na okamžik se zmateně podíval kamsi za má záda. Jindy by mě pohled na překrásně vyvinutou dívku s cedulí označenou číslem jedna a kroužící kolem ringu potěšil, dnes tomu tak není. Dnes jsem tu za jiným účelem. Dnes večer stojím na těchto prknech jako po prvé. "Už žádný kout, už žádné kroucení!" pevněji sevřu čelist a zakousnu se do chráničů zubů. "Ring volný" na ty dvě slova jsem čekal 26 let. Síla úderu mi znecitlivěla ruku, chvilku jsem pomyslil na to co by se stalo, kdybych to nestihl pokrýt. Hloupost, to se stát nemůže. Další má myšlenka je zahnána přívalem úderů na mé tělo. Jeho černé ruce se míhají neskutečnou rychlostí, chybí v nich však síla. Lehce se zakloním a levačkou vyrážím na nekrytou tvář jihoafrického boxera. Ruka pročísne prázdný vzduch. Snaží si mě rozpohybovat a sleduje má ramena... já však nejsem nováček, vím co příjde. Někdy jsou vám zkušenosti na nic, když selže tělo... zatmí se mi před očima a slyším hučení krve. Dva malátné kroky zpět ho jen povzbudily a tmu prořízlo náhle ostré světlo, jen však na okamžik, to když se znovu jeho ruka nevybíravě dotkla mé hlavy. Spásný zvuk konce kola mě uchránil od ohňostroje odehrávajícího se v mé hlavě. "Vzdej to, ještě není pozdě" proud studeného vzduchu vytvořen kmitajícím ručníkem je jediný spojenec v mém rohu. "Pozdě bylo už dávno, kámo" prohodím a odplivnu krvavý hlen do vedle stojícího kbelíku. Proud příjemného vzduchu ustane. "On tě umlátí, bude to tvůj konec. Vždyť sám moc dobře víš, že nic nejsi. Všechno zařídil někdo jiný. Jsi jen hračka a bohužel už ti dosluhují baterie", jeho nakloněná hlava je co nejblíže k mému pravému uchu, vypadá to jako by mi dával nějaké přátelské rady. "Myslíš? Tak se dívej..." chránič zubů mizí opět na svém místě. Sakra začínám na levé oko nevidět, ten otok je už moc velký. Ale obávat se, že by proto ukončili zápas se nemusím. Alespoň že i on krvácí z drobných ranek, které jsem mu vracel. Musím to udělat jinak. Fyzicky na něj už nestačím. Využiji jeho mládí a dravost. Pomalu se pod jeho údery stáčím do neutrálního rohu... do kouta, tak moc dobře známého. Povoluji ve své obraně, jakoby tohle byl pro něj signál a pustil se do mě. Nechávám ho unavovat se za cenu vlastní bolesti, jen si pořádně musím chránit hlavu.... Chyba!!! Ostrá bolest projela mým hrudníkem a praskavý zvuk kostí naznačil, že je něco špatně. Než-li si stačím uvědomit bláhovost nadechnutí, tak za obrovské bolesti dopadám na kolena. Ruce se opřou o podlahu ringu a hlavu skláním, snažím se dýchat jen okrajově. Zvláštní, jak se člověk může i uprostřed desetitisícového davu lidí cítit tak osamocen. "Šest... sedm" Kde jsou sakra předešlá čísla? Dlaně v rukavicích sevřu v pěst, na to abyste mě zastavili pár zlomených žeber nestačí. Zvedám svěšenou hlavu a pokládám nohu před sebe. "Osm... devět" hlas ustal poté co jsem dal najevo, že můžu pokračovat... "Měli jste někdy takový pocit, že celý svůj život děláte něco proti své vůli?" |