| Rosana |
| Napsal uživatel Buena |
| Čtvrtek, 08 Leden 2009 12:55 |
|
Kamión mi zastavil na předměstí u výjezdu z odbočky k benzinové pumpě. Zamával jsem řidiči přátelsky na rozloučenou, Sylvano mi zatroubil v odpověď a rozjel se po ještě vlhké silnici pomalu do tmy. Za chvíli po kamiónu nezůstala ani stopa.
Nadhodil jsem si krosnu do pohodlnější pozice, otočil jsme se a pomalu došel k místní zastávce dálkového autobusu o které mi Sylvano řekl. Malá, otevřená, betonová bouda bez jízdního řádu, polepená reklamními nápisy je teď mým pojidlem a záchytným bodem s budoucností a k mému návratu do vlasti. Podle informací Sylvana by měl spoj jezdit dvakrát denně. Takže pokud se nevzdálím příliš daleko od této betonové jistoty tak bych svůj autobus neměl zmeškat. Snad už další bouřka do té doby nebude. Je teplá zimní, brazilská noc a předevčírem byl Štědrý den. Zaparkoval jsem zde, na konci světa - vzdálený světelné roky od domoviny. A nikdo, ani z nejbližší rodiny nemá nejmenší tušení kde ani jak trávím konec tohoto roku. * * * Po chvilce přecházení před zastávkou jsem si všiml nepříliš vzdálených světel benzinové pumpy. Zrovna když jsem se začal zaobírat myšlenkou zaskočit tam pro něco dobrého na jídlo jsem uviděl odbočit z hlavní silnice směrem k pumpě pomalu jedoucí, velký terénní  automobil. Žena, sedící za volantem tohoto silničního korábu mne míjela a zvědavě na mne pohlédla. Zaparkovala pak před pumpou a vešla dovnitř. "Pěkný tančík," vzpomínám, že jsem si tehdy o tom velikém autě pomyslel.
Za chvíli žena vyšla ven, přešla ke svému vozu a zastavila se u dveří. Než je však otevřela - pohlédla na mne dlouhým pohledem. Dnes, s odstupem času, když si na tento okamžik vzpomenu, naskočí mi v hlavě jedna velká, dodnes nezodpovězená otázka... proč? Na ten její pohled prostě nikdy nezapomenu. Žena nasedla do automobilu a pomalu se rozjela směrem ke mě a k výjezdu, zpátky na hlavní silnici. Když se dostala na moji úroveň, začala stáčet okénko a pak zastavila. Znovu na mne pohlédla. Usmál jsem se rozpačitě. Žena promluvila. Z její portugalské věty jsem pochytil jen, že něco nejde nebo nefunguje. Řekl jsem anglicky, že neumím portugalsky a že čekám na spoj do Campo Grande. Žena se pak usmála. Odpověděla anglicky tak, že jsem rozuměl podstatně lépe než její portugalštině. Jsou prý svátky a další spoj jede až pozítří. Právě jsem začínal přemýšlet nad tím, jak budu teď stopovat a jak překonat zhruba sto třicet kilometrů mezi Aquidauanou a Campo Grandem když žena znovu promluvila. K mému údivu mi nabídla svojí angličtinou azyl v jejich domě do pozítří kdy mi pojede další spoj. Byl jsem z té nabídky neznámé brazilské ženy zmatený, neodpovídal jsem. Nevěděl jsem totiž co říct. Tmavovláska počkala několik vteřin a pak řekla doslova: "Rozhlédněte se kolem a povězte mi kam chcete jít a co chcete teď dělat?" "Hmm, má pravdu," došlo mi vzápětí. Poděkoval jsem s omluvným úsměvem a obešel jsme automobil ke dveřím spolujezdce. Otevřel jsem dveře. Aha, krosna. Sundal jsem krosnu a s tázavým úsměvem jsem pohlédl na tmavovlásku. Něco cvaklo v zadních dveřích za spolujezdcem. Otevřel jsem je, položil na zem krosnu, zavřel dveře a usedl na sedadlo spolujezdce. Otočil jsme se k mladé ženě a představil jsem se jí. Tmavovláska mi podala ruku: "Rosana," řekla prostě.
"Jsou svátky a nemůžete tu zůstat sám" začala pak Rosana náš rozhovor. Během jízdy se nevtíravě zajímala odkud jsem a co vlastně dělám v její zemi. Moje neoslňující angličtina a její podání angličtiny byly podle mého odhadu na přibližně stejné úrovni a proto než jsme se prokousali základními informacemi uplynul nějaký čas. Během jízdy mě Rosana vysvětlila, že jedeme do jejich domu ve městě, kde bydlí se svým manželem. A tam jsme taky po asi půlhodině pomalé jízdy dorazili. Ovšem slovo dům mě hned na první pohled připadalo značně podhodnocené, protože jsme zajeli přes bránu do většího rodinného sídla. Po levé straně osvětlený velký bazén a za bazénem menší, také osvětlená stáj, odkud na nás vykukovala z jednoho boxu koňská hlava. Za hospodářskou budovou jsme odbočili vlevo k domku se dvěma garážemi. Postupně se rozsvítilo úsporné světlo před domem. "Jsme tu" řekla Rosana a vystoupila z vozu. Já také. "Vezměte si prosím zavazadlo. Dnes Vás ubytuji já. Lunna už jistě spí." Rosana mě zavedla z přízemní haly v domě do prvního poschodí, kde otevřela jedny z mnoha dveří. Byl jsem jako ve snu. "Zítra snídáme v jedenáct hodin." a pak dodala pomalu "věřím Vám. Něčím jste na mne zapůsobil." Odmlčela se a do toho ticha jsem uslyšel několikrát tiknout někde na chodbě stojící hodiny.
"Chovejte se tu prosím jako doma. Dobrou noc," rychle dodala a odešla. Ani jsem nestačil vyhrknout alespoň své díky. Byla pryč.
Jak jsem potom zjistil, velký pokoj vybavený starožitným nábytkem měl uvnitř oddělenou malou, vybavenou koupelnu. Sice jsem byl trochu hladový - žaludek se mi hlasitě připoměl. Ale konečně budu v čisté posteli po několika náročných dnech. A sláva, žádní otravní moskyti! A fungující klimatizace! I jindy nepříjemně vysoký zvuk cikád doléhající i přes jednoduché okenní tabulky mě dnes jen rychle uspal. * * * A ráno jsem se ocitl v dalším snu. Na pěkně složený, vzdušný oděv jsem narazil až když jsem na sebe navlékl svoje vlastní svršky a otevřel dveře. Oblečení mi skoro padlo.
Do snídaně ještě zbývala asi hodina, ale já dostal po převlečení do čistého odvahu sejít dolů a porozhlédnout se. Nikoho jsme cestou ven z domu nepotkal a tak jsem vyšel na obhlídku sám. Vlevo za domem jsem objevil malé hřiště s povrchem z hladkého betonu se dvěma brankami. Za hřištěm pak menší basebalové anebo softbalové hřiště (nepoznám ten rozdíl) a vpravo od něj i menší prostor pro parkurový trénink mezi stromy řídkého lesíka. Začala se rychle zatahovat obloha a předzvěst prudké bouřky mě proto donutila přemýšlet o návratu do domu. Na cestě k domu se objevila Rosana a zamávala na mě.
"Včera jsem volala manželovi" oznámila mi pak. "Můžete tu zůstat jak dlouho budete potřebovat", dodala. * * * V městě Aquidauana jsem strávil ještě několik týdnů než jsem se rozhoupal pokračovat v cestě domů. Ale i pak mne Rosana přesvědčila zajet se podívat na pár dalších týdnů do přímořské části na jih od Sao Paula kde měli dům na pobřeží. 
Nikdy jsem nehovořil s jejím manželem a ani jsem ho nikdy nepotkal. Dokonce jsem nikde nespatřil žádný jeho portrét. Věřil jsem však své hostitelce, že pracuje v hlavním městě a že má hodně důležitou práci.
Můj pobyt, strávený v blízkosti Rosany byl tedy obestřen určitým tajemstvím, kterému jsem se ale nikdy nesnažil přijít na kloub. Ten můj, asi dvouměsíční pobyt v Brazílii by vydal na menší samostatnou publikaci a ta by nebyla ani zdaleka vyčerpávající. Snad jediné co mne dodnes mrzí je jen vlastnictví několika málo fotografií co se mi z té doby dochovaly. Vzpomínky však natrvalo zůstanou. Jen Rosaně vděčím za to, že jsem potkal několik dalších skvělých lidí a prožil pokračování své anabáze z Peru přes Bolívii, Brazílii a pak dál vzduchem až do Hondurasu. A odtamtud už domů. * * * Kdo byla Rosana?
Teď bych měl napsat, že to byla milá, přátelská a kultivovaná žena. Ale bylo by to přinejmenším nepřesné. Ikdyž, byl to vlastně fakt a nahradit jej jinými slovy by nemuselo vyznít trefněji.
Především to byla žena vyjímečná v nejpřesnějším významu toho slova. Se silnou empatií a smyslem pro naslouchání druhému. Co napsat víc? Že byla velmi krásná? Že trávit v její blízkosti byť třeba jen pouhé minuty by stačilo mnohému muži k dokonalému štěstí? Že bylo mezi námi něco víc, než jen konverzace se spoustou komických okamžiků? Že neměla ráda karnevaly, oslavy a spousty lidí kolem sebe? Že však velmi milovala děti, ač sama žádné neměla? A že kupříkladu neúspěšně potlačovala ve své duši bolest z nedávného traumatizujícího zážitku? To všechno a ještě mnohem víc zůstane zatím jen mým tajemstvím.
Snad, možná někdy příště, když budu mít náladu a čas přidám víc... snad, kdo ví? |