Vím, že vysokohorské prostředí mi dobře nedělá. A trvá mě poměrně dlouho než si aspoň trochu zvyknu na řidší vzduch. Bolesti hlavy jsou jen jedním z několika příznaků, kterým se snažím předcházet. Jsem člověk spíš nížinného typu a ne horal. Ovšem okolnosti, trochu i povinnosti a zvědavost mne přesunuly o několik desítek kilometrů do vnitrozemí Bolívie. Řekl jsem si, že navštívím kamaráda, pobudu několik dní a vrátím se zpět, na západ od jezera Titicaca.

Jenže - člověk míní a osudy se mění. Náhody se neptají na to jestli chcete nebo ne. Prostě přijdou, bez varování.

* * *

Příliš emancipovaná, příliš sebejistá, příliš ambiciozní? Nene, nic není tak bezezbytku jednobarevné jak by se na první a proto povrchní pohled zdálo.

Bolívijka Amapro byla a je především matkou a až potom samostatnou ženou, právničkou. A rozvedená žena nemá nikde ve světě usnadněnou cestu životem. Kromě ekonomických problémů, které musí nutně řešit jsou tu i problémy s rodinou, zaměstnáním a okolím. Okolí, které i v dnešní době v Bolívii nikomu nic nedaruje. A pokud samostatná žena nemá opravdu dobré přátele a zastání, tak se  protlouká životem těžce.

Amparo měla štěstí. Nejenom, že byla pracovitá, ale navíc i hezká. A hezké ženy, jak víme ze zkušeností, to mají v životě obvykle přece jen o něco jednodušší.

A přidejte k tomu ještě solidní dávku závisti kolegů, kolegyň a lidí z nejbližšího okolí kde Amparo bydlí...

Co teď řekneme k obrazu Amparo? Z tvrdé ženy se vyloupne žena, snažící se o přežití v prostředí, ve kterém se narodila, vyrůstala a kde denně bojuje svými prostředky o místo na slunci.

Když jsem poprvé v La Paz potkal Amapro (seznámil mne s ní tehdy jeden můj kamarád) nebylo na ní nic zvláštního. Zarputilý, až tvrdý výraz její tváře je dostatečně odrazující i na fotografiích. A potkal-li bych ji někde na turistické trase - nezaujala by mne. Po několika minutách hovoru s ní jsem pak udělal objev. Je zajímavé a zábavné si s ní jen tak povídat. Slyšet její sametově hluboký, klidný hlas, neortodoxní názory na život, společnost.

Rozhlédnu se a položím si otázku: "Cože tu ta žena, mezi tou namyšlenou smetánkou vlastně dělá?"

A sám si i za čas odpovím... milující matku, ženu, žijící ve světě mužů.