Už nepočítám po kolikáté zatáčím vpravo kolem kuchyňského a jídelního bloku. Za budovou sbíhám, teď už velmi opatrně strmě dolů. Psa u levého stehna držím nakrátko aby se mi nepřipletl pod nohy. Pravou, volnější rukou se snažím balancovat a vyrovnávat správný sklon sestupu ze svahu. Přesto se mi občas půda pod kanadami sesmekne.

To už se pak spoléhám kromě nohou i na pravou ruku a opírám se o svah při nechtěném skluzu. Někdy se zachytím i stromků a větví rostoucích kolem úzké, strmé, vymleté cestičky za budovou.
Před sebou a za sebou slyším kluky z družstva. Jejich hlučný a zrychlený dech se mísí s dechem našich psů. Do toho všeho supění a cinkání postrojů a do zvuku pohybu nohou po nerovném terénu si přimyslete ještě pach potu našich těl a psů smíšenou s vůní pozdního odpoledne v podobě vlhké a příjemně studené a chladivé jarní, lesní zeminy. Jeden den výcviku psovodů.
Zezadu shora uslyším vyjeknutí a tupé, měkké buchnutí a instinktivně strhnu psa i sebe vpravo do houští. Právě včas. Kolem mě profrčí skluzem Miller a před sebou hrne nějakého psa, který kňučí do vlastních kotoulů. Vykloním se za nimi a spatřím, že má Miller štěstí v tom, že jeho vlastní pes ještě neztratil půdu pod nohama a působí úspěšně jako kotva a brzdí celý sešup.
Pes vepředu ještě podrazí nohy psovodovi přede mnou a celé se to rázem zastaví. Ne však nadlouho.
"Pohyb s těma hajtrama! Pohyb, pohyb!", zaječí zespodu přeskakující hlas svobodníka Dubna.
"Zvednu prdel a makám, makám hengři!" ozve se protentokrát seshora, kde situaci kontroluje další poddůstojník.
Psovod shora sešupem dostihnul a zajistil si na vodítku svého ještě třesoucího se psa. Plácal ho dvakrát po hrudi. Pes mu přitom olízl ruku a celé se to dalo zase do pohybu. Během několika sekund jsou zase všichni zpět na cestě a v pohybu.
Sbíhám dolů na rovinu a zahlédnu na okamžik zamračenou, kulaťoučkou tvář svobodníka Dubna.
"Držte si tu vaši hajtru Buena pořádně, kurva! Nejste na nedělní procházce!", asi zahlédl můj pohled.
"Makám makám a pohyb pohyb!" zakřičí, spíš zaječí už směrem do sestupujícího družstva.
Ještě padesát metrů slastné rovinky a přede mnou opět vyroste Smrťák.
Tisíckrát proklaté a nenáviděné stoupání zpět k hlavní budově podzámčí hradu Grabštějna. Jsem těsně před stoupáním a cítím, že moje sebevědomí totálně ochabuje. Jak už kolikrát. Už i tak splašené srdce v hrudi ještě přidá do tempa... to protože podvědomí už ví co bude následovat.
Poddůstojník, dole stojící, se ke kopanci rozmáchnul příliš pozdě a tak jsem jeho kopu toto kolo uniknul. Cuknul jsem ostře za vodítko, na jehož konci se vzpouzí Rony. Nechce se mu znovu do strmého kopce. Ale pes opět raději správně zvolil poslechnout než se nechat přidusit anebo uškrtit na obojku. Povolil a neochotně se podvolil pokračovat směrem vzhůru.
Nevím, kolikáté kolo Smrťáku už běžíme. Nějak jsem to kolem desátého kola přestal počítat. Myšlenky na počítání vytěsnily postupně jiné myšlenky... na vraždu, na pomstu atak. A zanedlouho je vystřídaly myšlenky na vzduch... na dech... na kyslík. A tyto se mě pevně drží už mnoho kol.
***
Drápat se po čtyřech do opravdu velmi prudkého kopce a říkat tomu běh je ironií. Pes, co první dvě kola svého pána vytáhl do kopce jako stroj je teď jen obrovskou přítěží. Běžně člověk neuvidí psa, jehož jazyk se pravidelně dotýká země a morda rozevřená na maximum... se zuby vyceněnými jak ve smrtelném šklebu.
***
A jsem už pokolikáté na vrcholu...
Svoje srdce cítím bít jen ve své hlavě... jako bych ho neměl ani v hrudi. Zato o plicích vím naprosto přesně kde jsou... v mém krku. Lapám po dechu jak v agónii topícího se člověka. Belhám se vratce a přitom se opírám oběma rukama o kolena a přerývavě znovu a znovu hlasitě lapám po dechu.
"Tady bude smrdět guma! Jedu jedu, poklusem pokračuju!", zaslechnu přímo v uchu a přitom jakoby hodně z dálky, vycpané ještě vatou.
Chci polknout ale nejde to. Ta palčivá a ostrá bolest v krku mě trochu probere a udělám několik kroků vpřed. Zatřepu hlavou a přitáhnu k sobě vodítkem psa... a pomalu, jen co noha nohu míjí se vrávoravě pohnu vpřed. Zase kolem kotelny směrem ke konci kuchyňského bloku.
Po pár sekundách za sebou uslyším poddůstojníkovo oblíbené 'tady bude smrdět guma' když jako bičem šlehnutí práskne vzduchem: "Drž hubu. ty hajzle, ty hajzle jeden zasranej!"...

Na památku neznámého vojína, zemřelého tragicky,
vyčerpáním, na Grabštejně, kolem roku 1973