Neosedlaný beran spokojeně zafrkal, zlehka pohodil hlavou a rozvážně se rozběhl směrem k přístavu velkých lodí v Theramore.
Ještě jsme dorazili včas. Kapitán byl tentýž podsaditý chlapík co nás přivezl včerejšího odpoledne. Sotva mě spatřil, pokynul mi na uvítanou. Převedla jsem berana do podpalubí lodě do prostorů určených pro jízdní mounty. Pak jsem zašla ihned za kapitánem.

S úlevou jsem se dozvěděla, že jeho náklad pro menhetilský přístav je již složený v lodi a za hodinu můžeme vyrazit. Zaplatila jsem předem za cestu a odebrala jsem se do své kajuty s přáním abych nebyla rušena dokud se nebude podávat snídaně.
V kajutě jsem ještě jednou otevřela cestovní vak a s nadějí v srdci pohlédla na krabičku pomoci od mága Geoffreye. Při ukládání zpět do vaku jsem po jejím povrchu přejela lehce rukou, pohladila ji a v duši vyslovila přání brzkého uzdravení pro mého otce. Zamáčkla jsem slzu, deroucí se mi do oka a uložila jsem se s vakem v náruči ke spánku.
Propásla jsem vyplutí lodě na moře. V tom okamžiku jsem už tvrdě usnula únavou, sotva se má hlava dotknula polštáře lodního lůžka.
* * *
Ranní slunce na moři má jistě své kouzlo. V bezstarostných časech jsem ho dokázala prožít i náležitě ocenit. Dnes však, když hlavou táhnou myšlenky na otce nemám ani pomyšlení na úsměvy vlastní duše.
Celý první den plavby probíhal v klidu. Kromě několika mráčků a pravidelného odbíjení lodního zvonu zvoucího k jídle se nedělo nic podstatného co by stálo za zmínku. Posádka si ode mne držela patřičný odstup a projevovala mi úctu, která mi náleží. I kapitán lodi mi vždy jen pokynul, když se naše pohledy setkaly. Vak, který jsem stále nosila s sebou kamkoli jsem se hnula mohl jinde inspirovat mnohé k různým domněnkám, ale posádka Blesku mě neznala první plavbu. Nebyli zvědaví.
Jsem navenek klidná a vyrovnaná. Svůj čas věnuji úvahám nad posledními dny a týdny. Hledám ve své mysli a vzpomínkách příčiny a jejich souvislosti, návaznosti skutků, které se dosud udály. Začíná se mi rýsovat obraz, který jsem doposud neviděla a netušila pro jeho zamlženost a nejasnost. A hlavně - neměla jsem dosud čas a klid nad vším bedlivě přemýšlet. K večeru jsem došla k závěru. Očistilo mne to částečně a dodalo nové naděje.
Propásla jsem západ slunce. Ale ten večer jsem usnula daleko klidnější než předchozí.
* * *
Tentokrát jsem nechyběla, když se na oblohu vyhoupl ranní, sluneční kotouč. Vyloudilo mi to na tváři úsměv. Po včerejší nejistotě zůstal jen stín. I kapitán si všiml, že jsem jako vyměněná. A loď po chvíli přidala - po čerstvějším větru spěchajícímu k pevnině.
Kapitánova rychlá loď potvrzovala dobrou pověst svému jménu Modanský Blesk, když téměř zcela naložená dorazila do wetlanského Menhetilu v tak krátkém čase necelých dvou dní.
Za chvíli jsem sledovala v dáli objevující se hory nad přístavem a pak i přibližující se nejvyšší budovu menhetilské posádky.
Loď přirazila k molu.
Beran ve stáji zamrskal ocáskem a zabečel svým basovým hlasem ve stísněném prostoru lodní stáje. Ustrojit berana a připravit se na cestu byla teď jen otázka krátké chvíle. Oba jsem věděli, že domov se o velký kus přiblížil.
Stojíme na molu. Ještě jsem se pak otočila k lodi, zvedla berana na zadní až hlasitě a radostně zabečel, zamávala jsem směrem k lodi. Beran ihned vyrazil svižně ven - z přístavu.
Jen co jsme přejeli široký most z Menhetilu tak jsme po chvíli narazili na dva obchodníky s vozem, jedoucím do přístavu. Z jejich podmračených tváří (až mě z blízka poznali) jsem vycítila, že otec ještě žije. Sklopili pod mým pevným pohledem oči a pobídli povoz.
"Jak se vám vede, zrádná chásko?!" neodolala jsem za nimi hodit hořkou slinu...
Neodpověděli, ani se neotočili ke mě pohledem... jen ještě víc shrbili svoje záda a přidali do kroku aby byli co nejdříve ve bezpečí přístavu.
"A Loch Modan je takových nevděčníků a zrádců plný!" pomyslela jsem si a otřásla jsem se odporem.
* * *
Další cesta už probíhala celkem pokojně. Takže když jsem vyjela z posledního tunelu do Loch Modanu a blížila se k rodnému domu tak už bylo odpoledne. Zastavila jsem před domem a seskočila z berana. Zabušila jsem na vrata.
Vrata se otevřela a sestra se na mě usmála. Na můj zpytavý pohled jen zakroutila hlavou.
Se slovy "Jak ráda tě zase vidím Ivano..." mne objala.
"Mám...", odpovídám ještě zadýchaně z cesty.
"Pospěšme si Vlaďko" dodám a obě mizíme v domě.
Vrata se za námi se zavrzáním tlumeně zabouchnou.

Předchozí: Cesta

Právě čtete: Domů

Pokračování: Návrat