| Nové obzory |
| Napsal uživatel Gorre |
| Neděle, 30 Listopad 2008 23:00 |
|
Černý kocour seskočil z masivně okované truhly. Zvuk, který vyloudil svým tichým dopadem, přesto vytrhl zamyšleného starce od řádků značně, časem opotřebované knihy.
"Rufusi, to musíš dělat takový rámus" osočil černého kocoura, stále ještě ponořen v hlubokých myšlenkách. Kocour znuděně do oblouku nahrbil své dlouhé tělo a začal se věnovat očistě. "Kde že jsem to jen... á... tady!" vítězoslavně se vrátil ke knize umístěné na prostorném stole plném svinutých svitků. "Hm, to je zajímavé. Pokud tedy je ten trpasličí překlad správný, tak to by znamenalo jen jedno, že"... zaklepání na dubové dveře donutilo starce zakoulet očima. "Co se děje? Hoří snad?" podrážděný a brunátný ve tváři okřikl zavřené dveře. Škvírkou zpoza dveří se ozvala polekaná dívčí odpověď: "Ne, to ne, ale již dva dny jste nejedl profesore". "No dobře, dobře, tak vstupte" obměkčil svůj hlas a prohrábl přitom hustý, bílý plnovous. Dveře se pomalu otevřely. Toho Rufus ihned využil a protáhl se ven z místnosti, zvětšující se mezerou dveří. Dívka stále stojící na prahu místnosti přelétla rychlým pohledem vnitřek pokoje a skončila na tváři profesora. "Omlouvám se za vyrušen, ale paní Běta mě k vám poslala" se slovy na rtech se odhodlala vstoupit. "Stará dobrá Běta, zase má přehnané starosti" profesor se zarazil a dodal "opovaž se ji říci, že jsem ji nazval starou" v jeho hlase byla znát špetka obav. "Je to přeci její práce a má na povel veškeré služebnictvo" odlehčila situaci dívka, pátrajíc na zaplněném stole po kousku volného místa, kam by mohla položit stříbrný podnos. Profesor si všiml jejích rozpaků a vzal starou knihu do rukou. Mladá slečna se na profesora usmála a odložila na uvolněné místo libou vůní prosycený tác. Omamná vůně pečeného masa profesorovi vehnala sliny do úst, spolu s dloubnutím v žaludku, zapříčiněnou hladověním. Stářím poznamenané ruce držící dosud knihu se natáhly ihned v ústrety podnosu plnému pochoutek. Za mlaskavého zvuku hltajícího starce se zvídavá slečna jala prohlížet nažloutlé stránky knihy. "Myslíte, že je opravdu možné, že část deníku samotného warlocka Sephira leží někde v ruinách Tanariské pouště?" náhle přehlušila mlaskavé zvuky tázající se slečna. Profesorovo pravé obočí se významně pozvedlo a tím vyloudilo další vrásku na již přeplněném čele, ohlodané kuřecí stehýnko dopadlo za dutého zvuku na tác. "Nevěděl jsem, že mám tak vzdělané a obeznámené služebnictvo" jeho pohled se zkoumavě upřel na teď již červenající se dívku. "Odkud znáš písmo podzemního národa?" pravil profesor a konečkem svého dlouhého rukávu si otřel mastná ústa, ignorujíc ubrousek vedle talíře. "Moje matka pracuje ve Stormwindském sirotčinci, je to poblíž královské knihovny. Jako malá jsem tam trávila celé dny" hlesla se zrakem sklopeným k zemi. "To je pěkné, ale jak jsi se dostala až sem? Vždyť Theramorský ostrov leží na opačné straně?" zvídavost starce nabírala na rychlosti. "Ve Stormwindu je všechno tak všední... cesta lodí a vaše veřejná knihovna mě lákala" slečna pookřála, "sice zde není můj domov, přesto jsem tu, tak nějak šťastná. Všude kolem je tolik neznámých míst a možnost být nablízku vašim studentům věnujícím se magií. Je to pro mě tak vzrušující," oči hrdě sledující již profesorovu usmívající se tvář. "Mno, jako pomocná služka v kuchyni toho moc z magie neuvidíš. Víš ty co? Zítra ráno se dostav na první vyučovací hodinu, nemůžeme přeci mrhat takovým talentem a nadšením" pobaveně pronesl profesor. "To přeci nejde, já nemám zlaťáky na školné a co moje práce tady?" s rozechvělým hlasem dodala. "O peníze se nestarej a špinavé nádobí počká na někoho jiného," srdečně se rozesmál moudrý stařec. "No na co čekáš ještě? Běž to oznámit Bětě a důkladně se připrav na zítřek," těmito slovy popohnal stále ještě zaraženou slečnu. "Ano profesore, už spěchám a mnohokráte děkuji," rychlo zamířila celá bez sebe ke dveřím. "Snad ještě něco bych měl," zastavil slečnu ve dveřích. "Nějak jsem přeslechl vaše jméno" pobaveně sledoval její úlek. "Ach promiňte, jmenuji se Trea". "Krásné jméno. Ale Treo, poprosím tě ještě o jednu věc. To špinavé nádobí vezmi s sebou, nerad bych tu měl mouchy" a dal se opět do hlasitého smíchu. Vonný kouř z napěchované dýmky se halil kolem profesorovi hlavy, rozrážen pohyby houpacího křesla ve kterém profesor seděl nyní po večeři. Myšlenky se mu halily do tmavého hábitu, tvořeného otazníky.
"Tu knihu našli u mrtvého obchodníka, který byl znám tím, že často obchodoval s gobliny v Ratchetu. Vše bylo odcizeno, jen ta kniha tam zůstala. Není to snad past? Nebo se mě někdo snaží varovat? No rozhodně to nemůžu nechat jen tak. A protože jsem tolik zaneprázdněn, musím tím pověřit někoho jiného... ale kdo by to měl být?" Dvakrát dlouze popotáhl z fajfky, při výdechu se plácl do kolen "no jasně, kdo jiný". Vstal a došel k pracovnímu stolu, ze spodní zásuvky vyndal dopisní papír a jal se psát první řádky. Velectěný příteli Vládíku
Doufám, že Vám zdraví slouží stejně dobře tak jako mě. To víno co jste mi zaslal posledně bylo výtečné. Je skutečně znát um trpaslíka. Ve stáří se tomu věnujte na plno, určitě zbohatnete. Jistě tušíte, že víno není hlavní důvod k napsání toho dopisu. Mám zde knihu, která by vás mohla zajímat, její původ je stejně záhadný, jako okolnosti za kterých se dostala do mého držení. Nechci psát více, pokud Vás to alespoň trochu zaujalo, tak dejte vědět čas vašeho příjezdu. S úctou Theramorský nejvyšší mág Geoffrey. Profesor Geoffrey přehnul list papíru a spojil jeho růžky. Důkladně pak střed zalil pečetním voskem a vtiskl znak svého prstenu do už chladnoucího vosku.
Stejně jako sázel na věhlasnost trpasličí zvědavosti, tak i na ochotu starého přítele.
"Tak, to bychom měli. Ráno to předám k odeslání," pronesl profesor a dlouze zívnul. Došel k oknu a otevřel okenice. Čerstvý mořský, noční vzduch mu pročísl bílé kadeře. Rozhled z jeho vysoké věže mu nabídnul pohled na nejasně osvětlené dlouhé molo a tmavé, kotvící lodě. Na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Pomalu ustával místní ruch a ke slovu se dostával jen hukot moře. Přes tutu obvyklou idylku se profesor neubrání zamračení. "Něco se táhne vzduchem a rybina to rozhodně není..." hábit z otázek znovu zahalil profesorovo zamyšlení. Pokračování: Sestry |